„To je přece jasné, ne?!“ Jak jedna věta systematicky ničí motivaci
Schválně, kolikrát jste tento týden slyšeli větu, po které jste si v duchu řekli: „Vůbec netuším, co po mně chce“? Nejste v tom sami. V tisících firmách se denně odehrává tiché divadlo, kde manažeři předpokládají a zaměstnanci hádají. Tento stav ale není náhoda nebo občasná chyba v komunikaci. Je to projev toxického manažerského mindsetu, který funguje na nebezpečném principu nevyřčených pravidel a tichých očekávání. A jeho důsledky jsou pro firmu pomalou, ale jistou cestou do pekla.
Hra na čtení myšlenek a její jazyk
Tento mindset má svůj vlastní slovník – sbírku frází, které efektivně zabíjejí jakoukoliv iniciativu a chuť se ptát. Mezi největší hity patří:
- „Prostě to nějak udělejte.“ (Čti: Nemám čas vám to vysvětlit.)
- „Očekávám proaktivitu.“ (Čti: Udělejte moji práci za mě.)
- „Použijte selský rozum.“ (Čti: Přečtěte mi myšlenky.)
Výsledkem je, že se zaměstnanec zoufale snaží odhadnout, co měl básník na mysli. Vzniká kultura strachu, kde je lepší nedělat nic než to udělat „špatně“ podle pravidel, která nikdo nikdy nenapsal.
Když firma léčí symptomy, ne příčinu
Když data z HR ukážou klesající spokojenost, k tomu se přidá neodmyslitelný kuchyňkový gossip (šeptanda) o rostoucí frustraci a nakonec to potvrdí i rostoucí fluktuace, reakcí vedení málokdy bývá sebereflexe. Místo toho sáhne po viditelných, ale povrchních řešeních: nakoupí drahé workshopy, zavede nové benefity nebo uspořádá teambuilding na „vylepšení atmosféry“. Pro zaměstnance je to však jen další důkaz nepochopení jádra problému. Žádný benefit totiž nedokáže vymazat každodenní pocit marnosti z práce bez smyslu. Je to pokus léčit chronickou nemoc drahými náplastmi.
Anatomie odchodu -> cesta k lhostejnosti
Proč je tento stav tak ničivý? Protože útočí na jednu z nejzákladnějších lidských potřeb v práci – potřebu smyslu.
Potřebujeme vědět, že naše práce není jen bezduché klikání do prázdna. Potřebujeme smysl. A když ho nedostaneme, spustí se v nás řetězová reakce. Je to pomalá, tichá eroze duše, která vypadá přesně takhle:
Zklamání > Frustrace > Odpor > Hněv > Zlost > LHOSTEJNOST.
Zapamatujte si to poslední slovo. Hněv je totiž stále projev zájmu. Je to emoce plná energie, i když negativní. Člověku to ještě stojí za hádku. Ale lhostejnost? To je ticho, které nastane, když i hněv vyhasne. To je konečná.
Přestaňte očekávat. Začněte se domlouvat.
Cesta ven nevede přes nové aplikace, ale přes zásadní – a často nepohodlnou – změnu v myšlení samotných lídrů.
- Převezměte odpovědnost za srozumitelnost. Vaším úkolem není očekávat, že vám lidé čtou myšlenky. Vaším úkolem je zajistit, aby je číst nemuseli. To znamená vysvětlovat kontext, i když vám to připadá nadbytečné.
- Vytvořte bezpečí pro dotazy. Aktivně povzbuzujte doplňující otázky. Dejte jasně najevo, že dotaz „Můžeme si to projít ještě jednou, abych se ujistil, že to chápu správně?“ je známkou profesionality, nikoli neschopnosti.
- Nahraďte očekávání dohodou. Očekávání je jednostranné a nespolehlivé. Dohoda je oboustranná a jasná. Zakončete zadání jednoduchým shrnutím: „Rozumíme si tedy, že hlavním cílem je X a klíčovým prvním krokem je Y?“
Základem funkčního týmu není skupina lidí, kteří plní nejasné pokyny. Je to partnerství postavené na srozumitelnosti, důvěře a společném smyslu. A k tomu vede jen cesta jasné a otevřené komunikace.
