Rozhovor s Martičkou Vrajíkovou: Z HR administrativy do světa testovacích scénářů, bugů a backlogů
Martička Vrajíková je důkazem, že když vás chytne zvědavost a IT vám voní víc než diplomacie, může změna oboru přinést novou radost i profesní „flow“. A k tomu čtyři psi, svatba, dogtrekking a jedna záchranná mise, na kterou se nezapomíná.
Když se řekne Quality Assurance, málokomu naskočí slova jako „fascinující“ nebo „radost z objevování“. Martička to má ale jinak. Do světa testování vplula jako HRka úplnou náhodou a rázem bylo HR již profesní minulostí.
V rozhovoru se otevřeně rozpovídala o tom, co ji přitahuje na mužských kolektivech, proč jí sedí chaos v testování víc než HR rutina, a jaké je to žít se smečkou čtyř psů, kteří mají vlastní diář.
Martičko, tvoje cesta k QA byla hodně netradiční – z HR administrativy přímo do IT. Co tě na té změně lákalo nejvíc a jak tě ta zkušenost formovala?
Upřímně náhoda a zvědavost. V HR jsem psala smlouvy, řešila docházky a podklady pro mzdy. Když jsme jednou nabírali QA, šla jsem za testerem, ať mi to “jen” vysvětlí. Poznal ve mně potenciál, po večerech mě zasvěcoval a mě testing chytl. Když se v HR měnilo vedení, přeskočila jsem do IT. Tehdy jsem si naplno uvědomila, že jsem introvert a lehce asociál a že mi technický svět sedí víc než nekonečné dotazy zaměstnanců.
Co tě na práci v HR nejvíc odrazovalo?
Rutinní dotazy zaměstnanců, které se pořád opakovaly, a nutnost být trpělivá a diplomatická. Jsem cholerik a rychle mě to vyčerpávalo. Navíc mi chyběla technická část, víc mě bavilo hrabat se v HR systému než řešit lidi.
Jaký to pro tebe byl pocit sedět po večerech v kanclu a učit se úplně novou profesi? Byla v tom spíš zvědavost, nebo i trochu strach?
Oboje. Dlouhé večery, spousta trpělivosti a nulová “rekvalifikace”. Učila jsem se hlavně praxí. Sama bych to asi nedala, nejsem samouk. Strach z neznámého tam byl, ale zvědavost naštěstí vyhrála.
Jak reagovalo okolí na tvůj přechod z HR do IT?
Předsudky mělo hlavně vedení IT. Spíš čekali, že to nevydržím. Ale vydržela jsem a nakonec tam zůstala několik let. Pro mě to byla i vizuální změna. Dostala jsem se z podpatků a šatů do svetru a pantoflí. A najednou jsem byla výkonnější.
Zmínila jsi, že miluješ moment, kdy se z počátečního strachu z nové featury stane radost, že to funguje. Máš nějaký projekt, na který jsi vyloženě pyšná?
Jsem pyšná na to, jak se velké věci (AI, 360° feedback apod.) z abstraktního strašáka promění v logickou, fungující část produktu a pak přijde feedback od klientů: “Takhle jsme to chtěli.” To je top.
Jak zvládáš ten věčný pocit nejistoty, jestli tam někde není schovaný další bug?
To zkrátka už patří k řemeslu. Stoprocentní jistota neexistuje. Pomáhá mi postupné “uzemňování” jako poznámky, systematický reporting, průběžné ověřování a přijetí faktu, že riziko si v QA prostě neseme.
Působíš jako člověk, který má rád řád a kontrolu, ale v testování se cítíš spíš jako chaotik. Jak se tohle vyvažuje v každodenní praxi?
V osobním životě jedu plán a řád, v testování jsem spíš spontánní objevovatel. Na konci dodávky stejně přicházím ke slovu já, takže si hlídám procesy, ale dávám si prostor na “toulání se produktem”, kde chyby nejčastěji vylezou.
Zažila jsi někdy při práci opravdu krizový moment?
Ano. Když se testování dostane do fáze, že už nemáš co testovat, jen čekáš na opravy. Je to frustrující, protože v podstatě ztrácíš pocit kontroly. V tu chvíli se snažím držet si pořádek v poznámkách a manažovat si práci, ale ten pocit bezmoci tam je.
Jaký je tvůj „QA lifehack“? Existuje něco, co ti pomáhá zůstat soustředěná a efektivní při testování?
Sluchátka a “bílý šum” (hudba/podcast, ale ne moc zajímavý😊), vlastní systém poznámek, střídání hlubokého ticha a rytmu, domácí prostředí, kde se dokážu “zavřít do své bubliny”.
Co ti na práci ve Sloneek dává největší smysl? Máš pocit, že díky svému testování ovlivňuješ, jak lidem HR aplikace pomáhá?
Rozhodně. Nejradši mám moment před releasem, kdy všechno zapadne a pak vidět, že to klientům reálně pomáhá. QA nevnímám jako škodolibé lovení chyb, ale jako službu pro dodržování a zvyšování kvality.
Říkáš, že ti vyhovuje čistě mužský kolektiv. Co je na tom podle tebe nejlepší?
Klid, přímost a méně “small talku”. V IT týmech jsem prostě víc sama sebou.
Jak zvládáš kombinovat introvertní povahu s prací v týmu?
Trvá mi déle se naladit. Na teambuildingu první dva dny cítím, že se nesoustředím a nic neudělám, až pak bych si zvykla. Proto mi vyhovuje home office, kde si vytvořím vlastní prostředí.
Pojďme nyní pryč od bugů a testovacích scénářů. Martička nežije jen technickým světem, doma ji obklopuje čtyřnohá parta, která nás velmi zajímá.
Tvoje psí smečka je fascinující. Představíš nám ji? A jak se dají skloubit čtyři psi a práce?
Mám chovatelskou stanici a čtyři psy: samojedky Arinka (3) a Queenie (8), švédský laponský pes Lili (9 měsíců) a borderák Isaac (5, patří manželovi). Výstavy, klub samojedů, dogtrekking… už je to takový náš styl života. Logistika hlídání psů je skládačka (rodiče, kamarádka se samojedem), ale jde to.
Lili první švédský laponský pes v Česku. To je dost rarita. Co tě na tomhle plemeni uchvátilo a proč jsi šla právě do něj?
Láska na první pohled. Vypadá trochu jako “černý samojed”, má nádhernou srst a sedla mi i povahově. Je první jedinec plemene v ČR. Cesta k ní nebyla jednoduchá a ani levná, ale stálo to za to.
Jak se tvoje smečka snáší mezi sebou?
Samojedi jsou buď hodně navázání na člověka, nebo na sebe. V mém případě je super, že jich je víc. Díky tomu nejsou smutní, když jsem u práce. A s borderákem od manžela tvoří vyrovnanou partu.
Jak vnímáš psy v bytě versus na zahradě?
Pes si zvykne na to, co mu nastavíš. Já měla samojedku v garsonce 23 m² a netrpěla. Zvykla si na metro, tramvaj, cestování. Není to o prostoru, ale o tom, jak se s ním od začátku pracuje.
Dogtrekking a výstavy zní jako úplně jiný svět než IT. Co ti to dává?
Vyvážení hlavy. Je v tom radost, ale i strategie: kdy se která výstava vyplatí, jaký rozhodčí, jaká konkurence… i tady zapínám analytiku.
Se čtyřmi chlupatými parťáky není volný víkend jen tak. A když už se nějaký najde, je třeba relaxovat.
Svěřila ses, že cestování vlastně moc nemusíš. Jak vypadá tvoje ideální dovolená nebo volný víkend?
Klid na zahradě se psy, výlety po okolí. Když už vyrazím, tak kvůli výstavě – třeba do Birminghamu a Bologni (World Dog Show 2026) a spojit to s krátkou dovolenou. Se psy nelétám, raději cestujeme autem.
A co když si potřebuješ odpočinout od cestování? Jsi spíš gauč + Netflix typ, nebo tě to táhne ven?
Gauč & Netflix (Suits, Wednesday, dokumenty) je moje. Miluju taky saunování. To je úplný reset hlavy.
Jak vypadá ideální víkend bez psů?
Občas si ráda odpočinu, třeba v sauně, pár dní v nějakém wellness resortu, kde mě nic netlačí. V hlavě mám najednou prázdno, řeším jen, do které sauny půjdu. To je pro mě nejlepší relax.
A na závěr se tě chci zeptat, co by o tobě tví kolegové asi neuhodli, kdyby měli hádat jednu „fun fact“?
Vytáhla jsem z vody muže, který se začal topit. Viděla jsem, jak se otužoval, a najednou šel pod hladinu. Šla jsem do vody, vytáhla ho a pak už pomohl záchranář, Dodnes mám respekt z vody a nechodím plavat tak, jak dřív.
Martička Vrajíková ukázala, že i cesta z „nečekaného směru“ může vést k profesnímu naplnění. Důkazem je její přístup k testování, který spojuje systematičnost, intuici a radost z dobře odvedené práce. Díky za sdílení příběhu, který inspiruje všechny, kdo si třeba myslí, že svojí kariéru nemohou změnit. Protože když se chce a je v tom srdce, jde všechno 😊.
