Nedokazuj. Naslouchej. Skutečná síla není v hluku, ale v klidu.

Tlak na výkon máme vrytý pod kůží. Žijeme ve světě, kde je úspěch viditelný. Počítá se. Měří se. Sdílí se.

Na LinkedIn se chlubíme novými pozicemi. Na Instagramu perfektním ranním rituálem. V práci reportujeme výsledky, plníme cíle. Všude kolem máme lidi, kteří „to zvládli“ – založili firmu, posunuli se v kariéře, vypadají skvěle.

A my? My se snažíme držet krok. Snažíme se dokázat, že také něco umíme. Že také stojíme za něco.

Ale co když je tohle celé jen jedna velká past?

Kolikrát denně vlastně něco dokazujeme?

Přátelům, že nejsme nudní. Partnerovi, že ho dost milujeme. Sobě samým, že jsme dostatečně dobří. Ve firmách jsem to na vlastní oči viděl několikrát.. A děje se to snad na všech pozicích. Přijde špičkový člověk mnohaletou praxí a s prokazatelnými výsledky, které mluví samy za sebe. Jejich kvalitám všichni věří (vždyť přecidíky nim byli přijati). Všichni je respektují. A pak se začne dít něco zvláštního.

Začnou se „ukazovat“. Dávají do placu svoje zkušenosti z “podobných situací”. Komentují prakticky všechno. Opravují detaily, které ve finále nemají na výsledek žádný vliv.

A najednou ti skvělí lidé působí… slabě.

Proč se to děje? Proč si špičkoví profesionálové kazí vlastní pozici tím, že se snaží dokázat něco, co už všichni vědí? Kolik energie spotřebují na to, aby přesvědčili svět – a hlavně sami sebe, že mají právo “tady” být?

Hra, kterou nemůžeme vyhrát

Dokážete jednu věc?
Skvělé, teď musíte tedy dokázat další. 

Splníte cíl?
Příští čtvrtletí bude vyšší. 

Získáte uznání?
Zítra si ho musíte vysloužit znovu.

Je to jako běžící pás. Čím víc se snažíme, tím rychleji se točí. A tak se unavujeme, ale nikam neposouváme.

Proč? Protože naše sebehodnota se stala závislou na vnější validaci. A vnější validace je jako droga. Potřebujeme jí stále víc, aby měla pořád stejný účinek. Dopamin je zkrátka prevít… Tahle hra na dokazování bohužel nikdy nekončí.

A teď si představte co kdybyste nepotřebovali nikomu nic dokazovat Co by se stalo?Co se změní, když si dovolíte prostě jen být?

• Být člověkem, který se rozhodne mlčet, i když by mohl křičet a který neskáče do každé diskuze jen proto, aby dokázal, že má názor.
• Být člověkem, který si dovolí odpočívat, když ostatní „makají“ a který chápe, že produktivita není totéž co hodnota (nedej Bože přidaná).
• Být člověkem, který přizná chybu bez dlouhého vysvětlování a který nemusí mít vždycky poslední slovo.
• Být člověkem, který ví, že jeho hodnota nespočívá v metrikách vnějších projevů. Ale v tom, kým je, když se nikdo nedívá.

Nemusíme být pořád nejlepší. Nemusíme být nejrychlejší, nejchytřejší, nejvýkonnější. Někdy je v pořádku jen tak být. Někdy je v pořádku selhat. Někdy je v pořádku říct: „Nevím.“

Paradox autenticity

Když se přestaneme snažit něco neustále dokazovat, lidé nás začnou časem vnímat jako silnější. Proč? Protože autenticita je dnes vzácnost. Vnitřní stabilita není slabost. Je to luxus, který si může dovolit jen ten, kdo se nebojí vlastní hodnoty. Klid není rezignace. Je to projev sebevědomí člověka, který nemusí svou cenu nikomu dokazovat.

Mám k tomu jedno “ale” – tohle neznamená, že máme rezignovat na ambice nebo se přestat snažit. Znamená to přestat se snažit z důvodů, které nejsou naše vlastní. Přestat se snažit dosáhnout “instatního” štěstí co nejdřív. Snadno a rychle. 

Jednu věc jsem objevil až při budování Sloneeka. Prostě mi to nikdy nepřipadalo tak důležité. Je obrovský rozdíl mezi „musím“ a „chci“. Rozdíl mezi:

„Musím dokázat, že jsem dost dobrý“ a „Chci se zlepšit, protože mě to baví.“

„Musím uspět, jinak jsem selhal“ a „Chci uspět, protože mám vizi a směr, kam chci jít.“

„Musím vypadat šťastně“ a „Jsem šťastný, i když to někdy není vidět.“

První je motivace strachem. Druhá radostí. První nás vyčerpává a nakonec zabíjí. Druhá násnabíjí. A když jednáme z radosti místo ze strachu, výsledky jsou často lepší. Protože nejsme v křeči, ve stresu. Dokážeme myslet jasněji, rozhodovat se lépe a tvořit svobodněji.

„Ale co si o mně budou myslet ostatní?“

Je dobré přijmout velmi pravděpodobný fakt: většina lidí o nás nepřemýšlí tolik, kolik si často myslíme(mimochodem tohle poznání mi trvalo pekelně dlouho). Možná proto, že jsou příliš zaneprázdnění dokazováním své vlastní hodnoty:). Domněnka, samozřejmě…

Skuteční přátelé, partneři, kolegové nás budou respektovat víc, ne míň. Protože budou vidět člověka, který má odvahu být pravdivý, autentický, předvídatelný. Takhle jednoduše to vidím. 

Jak do toho kousnout

Každému to půjde jinak. Nejde to ze dne na den. Není to jako zalít instantní polévku. Nemám univerzální návod, ale co mám pocit, že mi pomohlo:

• Přestat reagovat na každý komentář. Nemusím obhajovat každé své rozhodnutí (mimochodem na tom pracuji denně, pořád mi to nejde, jak bych chtěl)
• Říkat „nevím“ častěji. Je to osvobozující.
• Nedělat věci jen proto, abych si dokázal, že je umím. Dělám je, protože mají smysl.
• Přestat se srovnávat. Jejich úspěch není přece moje porážka.
• Dovolit si být unavený, smutný, nejistý. Být člověkem, ne strojem na výkon.
• Nepodceňovat se. Tohle zkouším denně. Je dobré mít někoho, kdo vám to bude tak trochu připomínat. Můj kolega mi to dělá celkem často:). Spolehlivě vás to vrátí na zem.

Prostě naše hodnota není podmíněna tím, co dokážeme. Je podmíněná tím, kdo jsme. A to je dost. Víc než dost.